Proč prožít smutek?
Proč prožít smutek?
Při přípravě kurzu o doprovázení umírajících mě zastihla smrt mé blízké přítelkyně.
Nepřišla náhle, ale přesto je těžké to chápat jako přirozený krok v terminálním stadiu rakoviny a je zatraceně těžké přijmout, že smrt přišla tak brzy.
Pravidelně jsem si volaly a mluvily o životě, jeho konečnosti i o bolesti a únavě z fyzických bolestí a komplikací. Covid nám zabránil v osobním setkávání, kdy jsme chodily na kávu a mluvily o knihách, vztazích a jejím skvělým módním stylu. Nezabránil ale sdílet svůj pohled na život a vzájemnou podporu po telefonu.
Potkaly jsme se téměř před šesti lety, na mé přednášce o zvládání stresu. V jeden moment jsem mluvila o svém dětství na pražském Žižkově a žena s červeným účesem na mě hleděla upřeně a skoro v údivu. Po přednášce za mnou přišla se slovy „Můj manžel byl taky ze Žižkova. Bydlel ve vedlejší ulici. Jste mu velmi podobná svým přístupem k životu.“ Dlouho jsme mluvily o místech našeho dětství a mládí, o zemitosti a tvrdosti života, Franklovi a jeho chápání smysluplnosti života.
Věčnost a nesmrtelnost
Od té doby jsme přítelkyně. Záměrně píšu „jsme“, protože věřím, že fyzickým odchodem smysl našeho života nekončí. Zůstáváme tu pro další generace. Jsme v příbězích našich dětí a přátel, blízkých i vzdálených. Jsme zde v jejich myslích, srdcích, dobrých skutcích, i velkých či malých činech odvahy či píle. Má přítelkyně je v srdci celé své rodiny, v desítkách dětských srdcí, které učila angličtinu, v srdcích svých přátel a mnoha mužů, kteří ji milovali či o ni usilovali. Zůstává i v mém srdci, pevně a hluboko.
Prožívání smutku
Smutek většinou vnímáme jako negativní a těžkou emoci, kterou chceme rychle překonat, někdy se nás jen dotkne a už se ho chceme rychle zbavit.
Neprožití smutku, jeho potlačení a vytěsnění je ale jako zavřít oči a myslet si, že nás nikdo nevidí. Před smutkem se nedá zdravě utéct. Jeho potlačení často znamená, že se objeví v našem životě jindy a jinak, ovšem s mnohem větší razancí.
Proto se smutku nebraňme, nezajídejme ho, nezapíjejme ho alkoholem ani léky na zklidnění či antidepresivy. Je to stejné, jako když si uděláte kávu před půlnocí, abyste vydrželi pracovat. Chvíli to funguje, ale spánek stejně potřebujete a doženete to buď ráno, kdy později vstanete nebo během dopoledne sníte několik čokoládových tyčinek, které vás na chvíli povzbudí, ale po chvíli vás únava stejně dožene. Se smutkem je to podobné, čím více se ho snažíme utišit, nevnímat, tím větší intenzitu prožijete později. Prožité emoce jsou zdravé, potlačené emoce způsobují nemoce.
A věřte, že na smutek nejste sami. Každý na tomto světě někdy smutek prožije. A je jen na nás, jakým způsobem to uděláme, ale o tom zase příště.