Kapacita pobytových zařízení v České republice je mnohonásobně nižší než poptávka. Proto je péče v domácím prostředí většinou hlavní variantou, která je k dispozici.

A slovy mnoha lidí, o které pečujeme, je to varianta první volby. Velká část mých klientů chce svůj život prožít ve svém domově. Nechtějí se stěhovat, změnit své bydliště a s ním spojené známé prostředí, blízké i vzdálené vztahy, návyky, osobní věci a majetek. Z pohledu pečujících je přesunutí péče na nějakou instituci otázkou morální či mravní. Velmi často slýchám: „když se o nás otec staral, my se postaráme o něj“ nebo: „v LDNce by byla maminka nešťastná a její stav by se zhoršil, a to nemohu dopustit.“ Dnes se nebudu zamýšlet o tom, co vše domácí péče obnáší, ale jaké jsou výhody takové péče a proč je to pro mnohé jediná alternativa.

Slovy Jiřiny Šiklové je domov prostor, který k nám niterně náleží. Máme s ním spojeno mnoho vzpomínek, je to místo, kde se cítíme v bezpečí, místo, které nás formovalo, umožňovalo náš rozvoj, naše vztahy. Místo, které souvisí s naší identitou, kdy prostor domova k nám náleží a my náležíme k němu.

S domovem souvisí i sociální prostředí. Lidé, se kterými jsme v kontaktu, společenství, jehož jsme součástí, a které není složeno pouze z vrstevníků, ale je věkově různorodé, od malých vnoučat přes dospívající a mladé dospělé přes o generaci mladší lidí až k vrstevníkům. V takovém společenství sehráváme ještě mnoho rolí jako rodiče, prarodiče, sourozenci přátelé a sousedé.  A právě tyto role jsou v našich životech velmi důležité, protože pokud o ně přijdeme, potom nám zůstává pouze role seniora či pacienta, a to může významně ovlivnit vnímání našeho života jako smysluplného a celkově to ovlivní i perspektivu života.

Mnoho lidí se těší na roli prarodiče i praprarodiče, protože tak vnímají svůj život jako nadějný, smysluplný a svým způsobem i sebe jako nesmrtelného, protože náš odkaz zůstává v našich blízkých, dětech, vnoučatech a pravnoučatech. Každé setkání s nimi, úsměv, pohlazení, pochování či vyprávění z našeho života je důležité z hlediska zachování našich životních rolí, vnímání smyslu a naděje. Opuštění domova tedy často znamená nejen změnu prostoru a péče, ale především i ztrátu jistot domova, ve kterém sehrávám mnoho rolí a cítím se být sami sebou. Proto je opuštění domova často náročné až traumatické.

Rozhodování mezi péčí doma a péčí v pobytovém zařízení je náročné. Ideální a jednoznačné řešení pro všechny neexistuje.

Je dobré se dívat na péči v domácím prostředí reálně. Zvážit naše možnosti, potřeby a hodnoty. Hledat odpovědi na otázky: Jak péči doma zvládneme? Co to bude obnášet? Kdo nám může pomoci.? Čeho se budeme muset vzdát a co naopak získáme?

Pokud se právě rozhodujete, zda budete doma pečovat, tak jste pravděpodobně dostali základní informace od praktického lékaře nebo ošetřujícího lékaře a sociální pracovnice v nemocnici, pokud byl váš blízký hospitalizován. V tento moment jste možná zaskočení, co vše vás čeká, v jakém množství, délce či náročnosti. Ale to neznamená, že to nelze zvládnout, naučit se postupům ošetřování či podpory a najít si v pečování i to hezké. Nechci tím ale říct, že péče doma je snadná. Mnoho mých klientů, kteří pečují o své blízké doma rozhodně nejsou reklamou na pohodlný a snadný život. Dlouhodobě pečující se většinou na péči nedívají v horizontu několika let, spíš v horizontu dnů a týdnů. Já osobně doporučuji jako jednotku času pečujícího týden. Na začátku týdne si můžeme naplánovat aktivity okolo péče, aktivity pro rodinu a pro sebe samé. Zároveň se v horizontu týdne lépe plánuje i s ohledem na změnu zdravotního stavu našeho blízkého.

Abyste mohli pečovat dlouhodobě je pro vás užitečné plánovat na každý den krátký odpočinek a na každý víkend delší odpočinek. Energii totiž budete muset pravidelně doplňovat, to je předpoklad k tomu, abyste pečovat mohli dlouhodobě.

Připomínejte si, že pečovat o sebe a své psychické i fyzické zdraví není sobecké, ale je to potřebné, pokud chcete dlouhodobě pečovat o svého blízkého.