Dlouhodobá péče o blízkého, který prožívá ztrátu některých ze svých smyslů je emočně náročná.

Jak reagovat na vztek, vznětlivost a zlobu u člověka, který přichází o pohyblivost, zrak, sluch nebo o paměť?

S laskavostí, trpělivostí a neosobně.

Emoce, které většina z nás cítí při ztrátě něčeho tak zásadního jako je jeden z našich smyslů, jsou většinou silné. A je v takové situaci „normální“ být naštvaný, zoufalý nebo vznětlivý. Nic to neříká o charakteru člověka, je to jen emoce. Proto si to jako pečující neberme osobně. Většinou to není útok na nás nebo na naši péči, je to smutek či vztek ze ztráty, kterého jsme účastni, protože jsme nejblíže. Zůstat nad věcí, nebrat si to jako útok na nás a s laskavostí vyslechnout. Někdy je užitečné naslouchat a jindy nabízet praktická řešení. Ztrátu nevyřešíme, ani zcela nenahradíme, ale můžeme být podporou. Můžeme dokazovat svůj vztah právě tím, že emoční projevy nesoudíme, ale necháváme je proběhnout.

To ale neznamená, že se nás tyto projevy nedotýkají. Dotýkají se nás, a i my jako pečující je potřebujeme prožívat a rozumět jim. Proto jsou naše společná setkávání s pečujícími tak podpůrná. Víme, jaké to může být a občas potřebujeme být vyslyšeni a podpořeni.