Jak nás ovlivňují zkušenosti z dětství? Proč nás některé běžné situace v životě rozčilují? Proč se necítíme spokojení, i přesto, že k tomu máme spoustu důvodů? Proč naše tělo reaguje na některé situace naprosto nelogicky? Proč se rozčílíme nebo jsme smutní i v situaci, ve které to není běžné?

Náš mozek od prvních chvil našeho života zaznamenává mnoho vjemů a informací. Po narození je dítě plně odkázáno na své lidi a ve vztahu s nimi se učí, jaké je ono, jaký je svět a jeho místo v něm. Učí se seberegulace, to znamená, jak žít se svými emocemi, jak se zklidnit a nabývat opětovné rovnováhy.

V implicitní paměti náš mozek uchovává zkušenosti z raného dětství. Tato mozková funkce je aktivní hned od narození. Ve věku tří až čtyř let se aktivuje i paměť explicitní.

Implicitní paměť zachovává zkušenosti jako prožívání emocí, pohybové vzorce jako jízda na kole či zavazování tkaniček.

Explicitní paměť zachovává informace o místech, lidech, názvech a fakta.

Vše, co se tak učíme se ukládá pomocí nervových spojení. To, co je uloženo a má pevné spojení, což znamená, že je několikrát prožito a zopakováno, se ukládá do dlouhodobé paměti a pak je využíváno i nadále.

Nejlépe jsou uloženy takové zkušenosti, které se dostatečně často opakovaly a také ty, které provázely silné emoce, a to jak pozitivní, tak negativní.

Naše implicitní paměť nás provází po celý život. Implicitní negativní vzpomínky uložené v dětství se pak v dospělosti mohou stát jak spouštěčem stresu, tak i důvodem proč se potýkáme s psychickými obtížemi. Na druhé straně spektra jsou pozitivní vzpomínky v implicitní paměti u mnoha lidí zdrojem jejich psychického zdraví, jejich odolnosti a dobrého fungování.

Implicitní obsah paměti nelze vymazat, a proto je otázkou, co dělat, když naše zkušenosti z dětství nebyly úplně ideální.

Pokud jsme jako děti zažívaly dlouhodobý stres, který nám naši blízcí nedokázali pomoci zvládat, nebo ho dokonce způsobovali, potom byl mozek dlouhodobě pod vlivem stresového hormonu kortizolu, který stojí za dlouhodobými zánětlivými procesy, které mají na vývoj mozku negativní vliv, i když ve stresu dítě právě není.  Dlouhodobě zvýšená hladina kortizolu a adrenalinu má na mozek neurotoxický vliv, prostě mu neumožňuje vyvíjet se optimálně.  Toxický stres tak v důsledku ovlivňuje vývoj, stavbu a fungování mozku. U každého je to samozřejmě individuální a záleží na míře stresu, jeho délce a kondici našeho organismu.

Následky dlouhodobé stresu v raném dětství se ale většinou projeví až v pozdějším věku.

Mezi následky takového raného stresu patří např. nízká frustrační tolerance stresu, deprese a úzkosti, snížená imunita nebo závislost.

Psychoterapie může být  účinná, pokud potřebujeme pochopit aktuální reakce, jež jsou ovlivněny stresem v raném vývoji a zároveň nám psychoterapie může pomoci osvojit si takové dovednosti, které nám umožní žít kvalitní život i s náročným raným obdobím života.