Stává se vám, že nemůžete usnout a stále přemýšlíte o nějakém problému? Nebo jste doma a napadají vás nepříjemné myšlenky či se vracíte k nepříjemným zážitkům, které prostě nemají řešení? Tomuto přemýšlení, které je typicky spojené s nepříjemnými pocity smutku, frustrace, vzteku, výčitek a zlosti se říká ruminace neboli přežvykování myšlenek.

Ruminace a deprese

Často se s ruminací potýkají i lidé v depresi. Ruminace může prostupovat jejich dnem a nocí a oni nenachází řešení a hlouběji se noří do problému a negativních emocí. Ruminace je tak nejméně oblíbenou fází v terapii deprese. Protože přeci přemýšlení a hledání řešení je docela důležitá a bohulibá věc. Ano, je, ale ne v depresi, a ne často. Dokonce ani když se cítíme psychicky dobře, tak dlouhodobá ruminace není užitečná. Mozek totiž ke své funkci dedukce, analýzy a kreativity potřebuje i relaxaci. Takže nicnedělání je pro mozek velmi užitečné z hlediska řešení různých mentálních operací. Pokud mozek během den nevypneme, tak ho neustále zahlcujeme a přetěžujeme. Proto je užitečné „nehltat“ informace neustále, nepřijímat další a další podněty či inspirace. Po relaxaci může náš mozek dobře zpracovávat to, co již přijal.

Ruminace jako návyk

Ruminace je neustálé přemílání myšlenek, zvláště těch negativních, dokola. Myšlenky vyvolávají emoce. A negativní myšlenky vyvolávají emoce jako smutek, lítost, strach, vztek. A tyto emoce ovlivňují naše chování. Takže po hodinové ruminaci negativních myšlenek se cítíte bídně a nechce se vám nic dělat. Pokud trpíte slabou depresí, tak můžete počítat s tím, že to vašemu stavu spíše přitíží než naopak. Ruminace se v mnoha případech stává návykem, který si někdy ani neuvědomíme.

Ruminace nás uzavírá do sebe, stahujeme se před světem, i přesto, že jsme v nějaké společnosti. Prostě „vypneme a jsme mimo“. Pokud se nám to děje často, můžeme si vytvořit návyk, který nám komplikuje být tady a teď společně s druhými a utíkat do vnitřního světa svých myšlenek.

Vědomé pozorování myšlenek a přesměrování pozornosti

Abychom přestali myšlenky neustále přemílat, je nutné si uvědomit, kdy to děláme. Prostě si každou hodinu nebo dvě uvědomit, jak a čím jsme se zabývali a jaký vliv to mělo na naši náladu. Dalším krokem k přerušení kruhu myšlenek je přesměrování myšlenek na jinou činnost. Ideálně na aktivity, na které je třeba se soustředit a máme s nimi zkušenost, že jim podlehneme a plyneme v nich, jsme jimi pohlceni. Ideální se zdá sportovní činnost, které se účastníme s někým dalším, protože právě pohyb má antidepresivní účinky a společnost lidí nás může od přemýšlení přirozeně odvádět.

Pro mnohé pacienty s depresí je to skutečně nesnadný úkol, ale po prvních týdnech, kdy si všímají své ruminace a záměrně ji přerušují, je právě tato část terapie změnou životního stylu velmi zásadní pro zvládání deprese.

Ruminace v umírněné formě má tedy svůj smysl v našem životě, pomáhá hledat konstruktivní řešení či porozumění některým situacím, ale neměla by se stát pravidelným návykem, kdy se neustále vracíme ke svým problémům.

Naopak je velmi terapeutické méně přemýšlet a více se aktivně zapojit do života kolem nás.

Neformálně pečující

V sociálních službách se konečně setkáváme s označením této široké skupiny obyvatel jako neformální pečující. Z pohledu odborníka v systému sociálních služeb to pokládám za velký posun, protože se konečně pečující stávají cílovou skupinou, což umožňuje financování služeb, které potřebují. Z pohledu terapeuta vnímám potřebu identifikace s dalšími životními rolemi jako prevenci či léčbu deprese či syndromu vyhoření.

Pečování a zdraví

Pracuji převážně s ženami mladšího a pozdního středního věku, které dlouhodobě pečují o svého blízkého. Rodiče, manžela, dítě, sourozence nebo i prarodiče. Většinou jsou k tomu zaměstnané a zároveň se starají o rodinu či domácnost. Samotný tento výčet jejich běžných aktivit vzbuzuje vždy můj údiv i obdiv a věřím, že nejsem jediná, koho napadá otázka „a jak to jedna žena může vše zvládnout ve zdraví?“

Odpověď je velmi často: „Prostě musím. Není nikdo, kdo by mě zastal. Už jsem si na to zvykla. Nevadí mi pečování, vadí mi ty pocity smutku, vyčerpání, vzteku. Mám depresi několik měsíců a nelepší se to.“

Životní příběh a naše role

V psychoterapii jsem vždy zvědavá na to, jak klientka vypráví svůj příběh, kdo v něm sehrává důležité role, kdo vedlejší, podpůrné, problematické a kdo je v roli nemocného, kdo je pečovatel, kdo je rodinnou hvězdou a kdo rebelem. Popis rolí vnímám jako podstatnou část příběhu. Když víme, jakou máme roli my a jaké další role jsou v rodině, tak si můžeme položit otázku, zda nám to obsazení vyhovuje. Možná by mohl někdo z rodiny hrát část dne moji roli, nebo si je na čas můžeme vyměnit. Můžeme se ptát, jak dlouho tuto roli dokážeme ještě hrát a kdo by mohl být naše alternace. A pokud bychom chvíli hráli jinou roli, jak bychom se v ní cítili? Měli bychom ty samé pocity, ty samé zážitky a byly by na nás ty samé nároky? Co by se stalo s naší depresí?

Deprese a okolnosti

Deprese je u některých žen způsobena okolnostmi, ve kterých žijí, nároky, které musí zvládnout, výkonem, který musí podat. Podmínky jejich života, kdy ženskost, křehkost a zranitelnost není možné naplno a bezpečně prožít. V mnoha případech depresivní příznaky postupně odeznívají s tím, jak žena postupně ubírá na intenzitě své role a jejích extrémních nároků. Jako důležité vnímám otevřenost a představivost. Můžeme sehrát v životě takové role, které si dokážeme představit. A představit si sebe jako odpočatou, spokojenou, a přesto milovanou a dost dobrou ženou, i přesto že není stoprocentní, je pro mnohé pečující ženy o velké představivosti.