Když mě oslovila Karolína z Naturecan k případné spolupráci, tak jsem o CBD nevěděla příliš, ale byla jsem velmi zvědavá. Mojí osobní podmínkou bylo, že produkty, které bych chtěla vyzkoušet musí obsahovat téměř nulové THC a musí mít vysokou kvalitu a přesné množství kanabinoidů. To Naturecan splňuje.

Během posledních několik měsíců jsem vyzkoušela několik forem CBD a dnes chci v krátkosti popsat, jak CBD funguje a jak lze využít u terapie deprese a úzkosti.

V našem těle je udržována buněčná harmonie (homeostáza) a správná funkce imunitního systému právě tzv. endokanabinoidním systémem (ESC). Ten obsahuje tři základní složky:

1. endokanabinoidy (zodpovědné za funkci imunitního systému, příjmu potravy a chutě, krevní tlak, zvládání stresové zátěže. Mají také protizánětlivé účinky, což má významný vliv na léčbu deprese, která s chronickým zánětem může u mnoha lidí souviset)
2. kanabinoidní receptory CB1 a CB2 (jsou zapojeny v mnoha fyziologických procesech jako je vnímání bolesti, paměť a nálada a jsou aktivovány i endokanabinoidy a kanabinoidy)
3. enzymy (rozkládají využité endokanabinoidy)

CBD je látka kanabidiol, která se nachází v konopí a v konopných produktech jako je CBD olej nebo kapsle. CBD jako kanabidiol podporuje funkci endokanabinoidů a kanabinoidů v našem ESC systému, což má za následek podporu imunity, zvládání stresové zátěže, snížení chronických zánětů v těle a vnímání bolesti, podporu nervového systému, tudíž i pozitivní vliv na psychickou stabilitu.

Zjednodušeně řečeno, CBD podporuje funkci endokanabinoidního systému, který má vliv na naše fyzické i psychické zdraví.

Jako psychoterapeutka pracuji mnoho let s lidmi s depresí, krátkodobou i dlouhodobou a také s rodinnými pečujícími, kteří jsou ohroženi depresí, úzkostí, onkologickým onemocněním a častými virózami mnohem více než běžná populace. Právě u těchto dvou skupin vnímám, jak zásadní je posilovat imunitu, snižovat chronický zánět a zvyšovat míru frustrační tolerance. Z tohoto pohledu vnímám produkty s CBD jako významnou podporu. CBD společně s psychoterapií a změnami životního stylu či okolností může mít velmi pozitivní vliv.

Příště se podíváme jak využít CBD  u poruch spánku a proč záleží na našem životním rytmu.

První forma CBD, kterou jsem vyzkoušela byly kapky 30% více o nich najdete zde:

30% CBD Kapky

Z praxe psychoterapeutky

„Já ale tohle nechci cítit. Kdykoliv se to objeví, musím odejít z domu na čerstvý vzduch.“

„Když se mi večer nechce do nějaké práce, tak se k ní potřebuji nějak aktivizovat, nějak nevnímat, že se mi do té práce vůbec nechce. Když se napiju, je to prostě lepší.“

V obou případech se klienti snažili něco necítit, zmírnit emoce tím, že buď opustí danou situaci nebo se napijí alkoholu a situaci budou vnímat jinak.

Problém není ani v alkoholu ani ve večerních odchodech z domova.

Emoce a jejich prožívání je to, oč tu běží.

Nelze uzdravit něco, co se snažíte nevědět a necítit.

Co je potlačené a utišené, to se častěji a s větší intenzitou vrací.

Cílem terapie je vybudovat si k emocím bezpečný vztah, kdy je můžeme prožívat a necítit se ohrožený nebo před nimi neutíkat třeba k alkoholu.

Téma stresu a deprese je zásadní téma pro chronické onemocnění, proto se prolíná celou příručkou. Změny myšlení a přístupu k sobě samému, k nemoci, ke vztahům a k výkonu jsou důležitou součástí života s nemocí. Přizpůsobit se daným životním okolnostem je jednou z podmínek pro spokojený život s chronickým onemocněním.

Příručka se zabývá tématem stresu, úzkosti, deprese, únavy a přijetí onemocnění

Nedávno mi jedna klientka popisovala své dospívání a to, jak ji v této době opustili skoro všichni přátelé a zbyl pouze jeden, který k ní byl upřímný a řekl ji , že její neustálá naštvanost, hněv a nespokojenost je pro druhé tak náročná, že se ji raději vyhýbají. Ona sama byla depresivní, což se neprojevilo jako smutek či únava a skleslost, ale jako dynamické naštvání, což prostě druzí nechápali a nerozuměli tomu.

Deprese v dospívání a ztráta „Já“

Deprese v dospívání se také může projevit sebepoškozováním, to je v současné době velmi aktuální. Dívky se řežou, pálí, hladoví, polykají léky a využívají sex ke zklidnění, prostě jako sedativum. Deprese v dospívání tedy může mít mnoho podob, ale uvnitř jde většinou o prožívání smutku a truchlení. V dospívání je toto truchlení spojeno s pocitem ztráty já, ztráty své autenticity. V dospívání podle M. Pipher totiž jde hlavně o nalezení pravého já, uchování autenticity, hledání toho, kým jsme, kým chceme a můžeme být, a to celé ovlivňují očekávání společnosti, která mladé dívky nějak ovlivňuje, ukazuje ideál, který je pro mnohé buď nedostižný nebo neatraktivní. Někdy jsou okolní nároky světa tak silné a tíživé, že se dívky uzavřou do sebe, nevpouští k sobě okolní vlivy, aby mohly svět v jeho složitosti zpracovat, což se někdy manifestuje právě jako deprese.

Deprese v dospívání a společenské změny

Proč se zvětšuje počet depresí do takové míry, že mluvíme o pandemii deprese? Podle Mary Pipher stojí za epidemií deprese dnešní doby právě změny ve společnosti a určité kulturní faktory jako je terorismus, pornografie, násilí na školách, rasismus, nedůvěra v instituce, globální klimatická změna a nově také sociální sítě, zejména jejich nadužívání, které je s depresí a úzkostí silně propojeno právě v období dospívání.  Podle Pipherové i Johanna Hariho stojí za epidemií deprese ztráta spojení na mnoha úrovních – ztráta spojení se sebou a svým autentickým já, ztráta spojení s minulostí i budoucností, s vlastním tělem a jeho potřebami, ale i spojení s druhými lidmi.

Dospívající dívky se velmi často a přirozeně potýkají s bolestí a zármutkem nad ztrátou a změnami, a tyto emoce jim právě dospělí a blízcí lidé mohou pomoci zvládat a překonat. Pokud jsou jedinou pomocí při bolesti duše sociální sítě, bolest se většinou jednak prohloubí a velmi rychle u dívek vznikne závislost na mínění druhých a jejich hodnocení.

Deprese v dospívání a podpora rodičů

Jako rodiče můžeme dívkám naslouchat, povzbuzovat je k autenticitě a oceňovat jejich odvahu být samy sebou, zároveň můžeme dávat jasné hranice pro určité chování. Podle Pipherové je podpora rodičů v dospívání zásadní. Podle výzkumu Eleoner Maccobyové a Johna Martina vyrůstají nezávislí, zodpovědní a sebevědomí dospívající právě v rodinách s vyšší mírou kontroly a přijetí, kde jsou rodiče milující a přijímající, ale zároveň nastavují dětem srozumitelné hranice.

Deprese u dospívajících je obtížná i důvodu hormonálních změn v organismu a také v tom, že naše tělo, tedy i náš mozek se vyvíjí a prochází mnoha změnami. Často se po ukončení fáze dospívání změní i naše prožívání, ale zároveň je potřeba mít na mysli, že v této době si dívky potřebují nalézt odpověď na otázku, kdo jsou a jakým směrem se ve svém životě chtějí vydat, aby netratily samy sebe a uchovaly si svůj smysl pro to, kým skutečně jsou.

Více o depresi mluvím na svém YouTube kanálu, odkaz ZDE

nebo v mém blogu v rubrice Terapie deprese, odkaz také ZDE

Náš mozek od prvních chvil našeho života zaznamenává mnoho vjemů a informací. Po narození je dítě plně odkázáno na své lidi a ve vztahu s nimi se učí, jaké je ono, jaký je svět a jeho místo v něm. Učí se seberegulace, to znamená, jak žít se svými emocemi, jak se zklidnit a nabývat opětovné rovnováhy.

V implicitní paměti náš mozek uchovává zkušenosti z raného dětství. Tato mozková funkce je aktivní hned od narození. Ve věku tří až čtyř let se aktivuje i paměť explicitní.

Implicitní paměť zachovává zkušenosti jako prožívání emocí, pohybové vzorce jako jízda na kole či zavazování tkaniček.

Explicitní paměť zachovává informace o místech, lidech, názvech a fakta.

Vše, co se tak učíme se ukládá pomocí nervových spojení. To, co je uloženo a má pevné spojení, což znamená, že je několikrát prožito a zopakováno, se ukládá do dlouhodobé paměti a pak je využíváno i nadále.

Nejlépe jsou uloženy takové zkušenosti, které se dostatečně často opakovaly a také ty, které provázely silné emoce, a to jak pozitivní, tak negativní.

Naše implicitní paměť nás provází po celý život. Implicitní negativní vzpomínky uložené v dětství se pak v dospělosti mohou stát jak spouštěčem stresu, tak i důvodem proč se potýkáme s psychickými obtížemi. Na druhé straně spektra jsou pozitivní vzpomínky v implicitní paměti u mnoha lidí zdrojem jejich psychického zdraví, jejich odolnosti a dobrého fungování.

Implicitní obsah paměti nelze vymazat, a proto je otázkou, co dělat, když naše zkušenosti z dětství nebyly úplně ideální.

Pokud jsme jako děti zažívaly dlouhodobý stres, který nám naši blízcí nedokázali pomoci zvládat, nebo ho dokonce způsobovali, potom byl mozek dlouhodobě pod vlivem stresového hormonu kortizolu, který stojí za dlouhodobými zánětlivými procesy, které mají na vývoj mozku negativní vliv, i když ve stresu dítě právě není.  Dlouhodobě zvýšená hladina kortizolu a adrenalinu má na mozek neurotoxický vliv, prostě mu neumožňuje vyvíjet se optimálně.  Toxický stres tak v důsledku ovlivňuje vývoj, stavbu a fungování mozku. U každého je to samozřejmě individuální a záleží na míře stresu, jeho délce a kondici našeho organismu.

Následky dlouhodobé stresu v raném dětství se ale většinou projeví až v pozdějším věku.

Mezi následky takového raného stresu patří např. nízká frustrační tolerance stresu, deprese a úzkosti, snížená imunita nebo závislost.

Psychoterapie může být  účinná, pokud potřebujeme pochopit aktuální reakce, jež jsou ovlivněny stresem v raném vývoji a zároveň nám psychoterapie může pomoci osvojit si takové dovednosti, které nám umožní žít kvalitní život i s náročným raným obdobím života.

Emoce dělají náš život barevný, zároveň nás někdy dokáží velmi trápit. Naučit se seberegulaci je dovednost, kterou se učíme od narození díky vztahu s pečující osobou.

Vztah s matkou nebo jinou pečující osobou je pro dítě v nejranějším věku zásadním faktorem k vytvoření určité výbavy pro seberegulaci. Naše implicitní paměť je velice aktivní od narození, možná i od početí. Uchovává emoční zkušenosti a zážitky. Je zde uchováno vše, co si vědomě nevybavíme. Přesto nás to celoživotně ovlivňuje, protože naše vzpomínky z raného dětství, vše co se často opakovalo a bylo provázeno silnými emocemi je hluboko a silně uloženo v implicitní paměti.

Emoční regulace dítěte je silně ovlivněna vztahem s rodičem či jinou pečující osobou. Dítě na rodiče reaguje a napodobuje ho. Díky zrcadlovým neuronům je náš mozek totiž přirozeně uzpůsoben k nápodobě, proto jako rodiče mějme na mysli, že to, jak my prožíváme situaci, jak se v ní cítíme a potom i chováme, má výrazný vliv na prožívání a chování dítěte.

Vztah rodiče nebo blízké osoby s dítětem je tím zásadním při regulaci emocí dítěte.

Co může dělat rodič, aby pomohl dítěti zvládnout jeho prožívání?

V prvním kroku potřebuje rodič zklidnit sám sebe. Využijte dechové techniky, krátký pohyb či protažení, vědomé soustředění se na své tělo nebo vyklepávání svalů nebo krátkou progresivní svalovou relaxaci.

Po regulaci vlastních emocí může rodič napomáhat k regulaci emocí u dítěte.

1. Snažte se navodit pocit bezpečí – posaďte se s dítětem na klidné místo, ztište rušivé zvuky, vypněte hudbu, počítač, mobil, najděte místo světlé, ale bez intenzivního světla, pomalu se procházejte na klidném nerušeném místě
2. Dítě obejměte, hlaďte ho, konejšete a pohupujte se s ním
3. Mluvte na dítě klidně, pomalu, hlubším tónem hlasu
4. Nalaďte se na dítě, slaďte se s jeho tempem dechu, chůze, pohupování, pobrukování
5. Využijte ke zklidnění více smyslů – využijte zklidňující vůně, dotýkejte se příjemné tkaniny nebo jemného oblázku, poslouchejte hudbu, která je klidná a rytmická
6. Pocit kontroly a vlivu na svůj život většinou přichází při aktivním postoji, činnosti. Proto po zklidnění vedeme dítě k aktivitě, kterou je schopno, a kterou může nějak pozitivně ovlivnit své okolí, vztahy, situaci. (např. pomoc s úklidem domácnosti, pomoc s přípravou jídla pro nemocného člena rodiny či přátele.) Smysluplná a užitečná aktivita je pro děti velmi účinný zvládací mechanismus.
7. Mluvte se svými dětmi – ať dítě prožívá těžké životní události v rodině, nebo se trápí svým neúspěchem, nebo strachy, potřebuje o tom mluvit. Mlčení může způsobit pocit izolace a osamocení. Pocit „nejsem slyšen a nejsem důležitý“ přijde v tichu, i přesto, že pro své rodiče je dítě a jeho potřeby prioritou. Čas někdy rodičům brání naslouchat a sdílet se svými dětmi vše, co potřebují. Společná komunikace a sdílení umožňuje dítěti vytvořit si myšlenkové struktury, porozumění světu a sobě, což je pro dítě zklidňující a navozuje pocit, že jsem v bezpečí a mohu mít na věci určitý vliv, protože jim rozumím.

Emoce nemusíme potlačovat u sebe ani u dítěte. Spíše se celoživotně učíme s nimi žít, aniž by nás ovlivňovaly tak, že tím narušíme své zdraví a vztahy s našimi blízkými.

Potom je váš nervový systém stále zapnutý v modu připravenosti k boji či útěku, což je stav, kterým reagujeme na ohrožení a velice často ho prožíváme v situacích, které nazýváme stresem. Co můžete dělat, abyste se tohoto napětí zbavili?

Naše nervová soustava se skládá z centrální a periferní soustavy, jež se dále dělí na autonomní a somatický systém, a to podle toho, s jakými orgány komunikuje. Nás dnes bude zajímat autonomní systém, který komunikuje s vnitřními orgány a ovlivňuje jejich funkci. A také nás zajímá proto, že je to zásadní část naší nervové soustavy, která ovlivňuje to, jak se cítíme, jak reagujeme na stres a kdy naše tělo relaxuje.

Autonomní nervový systém se skládá ze dvou částí. Ze sympatiku a parasympatiku.

V situaci nebezpečí se náš nervový systém přepíná na autonomní nervový systém SYMPATIKUS, který organismus udržuje v modu „bojuj nebo uteč“. Do těla se nám vyplavují stresové hormony jako kortizol, adrenalin a noradrenalin.

Tyto hormony způsobují potlačení imunitních funkcí.

Chronický stres a tedy dlouhodobé zapnutí sympatické nervové sosutavy postupně vyčerpává naše fyzické a mentální síly. Na psychické úrovni se toto vyčerpání projeví pomalostí myšlení a špatným soustředěním a také se mohou projevit obavy a úzkosti.

Pokud stresovou reakci dlouhodobě nevypínáme nebo je stres extrémní, potom se může rozvinout deprese a úzkost.

Proto se vás psycholog či psychoterapeut bude ptát na to, jakou roli ve vašem životě hraje stres. Stres má totiž zásadní význam na mnoho duševních obtíží.

Druhý autonomní nervový systém je PARASYMPATIKUS, který naopak všechny funkce, který sympatikus aktivuje, tlumí. Zpomaluje srdeční činnost, navozuje svalové uvolnění. Parasympatikus nás udržuje v rovnováze a je aktivní, pokud se cítíme bezpečně.

Pokud prožíváme dlouhodobý stres, byť nevelký, tak máme stále zapnutý sympatický nervový systém. Pokud je zapnutý, nemůže zároveň tělo aktivovat druhý systém sympatický. Ten musíme vědomě zapínat, abychom dostali naše tělo do klidového režimu.

A jak tedy vědomě můžeme zapnout klidový režim parasympatiku, jak se dostat do klidu, když máme za sebou vysoce stresující den? Pro zklidnění budeme potřebovat aktivovat nervus vagus, bloudivý nerv, který je spojnicí mezi mozkem a vnitřními organy  a který je klíčovou částí parasympatického systému a  tonus  bloudivého nervu má vliv na schopnost relaxovat a uvolnit se.

Jak můžeme aktivovat bloudivý nerv?

Kloktání a zpívání – při kloktání a zpívání aktivujeme bloudivý nerv, jež je hlavní součástí parasympatického nervového sytému.

Hluboký břišní dech – vědomý hluboký břišní dech je asi nejjednodušší metodou, jak vědomě zapnout parasympatikus a navodit si klid. Můžete ho dělat kdekoliv a neomezeně.

Pohyb – při pohybu přirozeně aktivujeme parasympatikus, používáme dech a aktivujeme bloudivý nerv pohyby bránice. Při pohybu se přirozeně zbavujeme nahromaděného napětí.

Další možností, jak zapnout parasympatikus  a navodit stav uvolnění je navození stavu bezpečí.

Tzn, pokud se naše tělo a mysl cítí v bezpečí, může se uvolnit, nemusí být připraveno k akci, tudíž v napětí.

Úsměv – svaly v naší tváři můžeme vědomě ovlivnit aktivitu parasympatického nervového systému. Při úsměvu (i cíleném rozšíření a zvednutí koutků úst) dáváme signál parasympatiku, že se může zapnout, protože jsme v bezpečí.

Meditace –meditaci můžeme využít jako rychlý a účinný prostředek k aktivaci parasympatiku. Při meditaci dochází k vědomému dechu, uvolnění těla a mysli a navození pocitu bezpečí.

Dotek, objetí – při objímání se cítíme bezpečně, vyplavuje se pečující hormon oxytocin a na jeho základě se zapíná parasympatický nervový systém.

Ať už využíváme k vypnutí sympatiku a stresové reakce cokoliv, je důležité to dělat často. Nenechat své tělo dlouhodobě v napětí, pod vlivem stresových hormonů, protože právě tyto hormony mohou být ve vysoké a dlouhodobé míře neurotoxické. Mohou nám bránit nejen v trávení, imunitních reakcích, ale poškozujií i naše myšlení a prožívání. Takže je nejen příjemné se uvolnit a cítit se v bezpečí, ale je to i pro naše zdraví zásadní faktor.

Máte rádi svou práci, ale současně vás vyčerpává?

Cítíte potřebu se profesně posunout dopředu, obnovit své nadšení a motivaci?

Přemýšlíte o své práci, pacientech, kolezích a hledáte odpovědi na otázky ohledně komunikace, spolupráce a konfliktu?

Pokud si kladete tyto otázky a chtěli byste společně s dalšími kolegy na ně hledat odpovědi, sdílet společně dobré zkušenosti, ale i náročné situace a nepříjemné pocity, potom pravděpodobně oceníte tuto podpůrnou a seberozvojovou skupinu.

Skupina bude probíhat 1x měsíčně, od září 2022 do června 2023, v úterý 17-19 hodin, on-line na platformě ZOOM.

Max. počet účastníků: 10

Cena za 1O setkání: 4000,- Kč

Pokud máte o skupinu zájem, přihlaste se na adrese: terapie@martinahazukova.cz

nebo na čísle: 777 242 236

Těším se na vás.

Mozek je podle Kwika naše superschopnost, kterou můžeme dobře využít. Denně mozek vytvoří přibližně 70 tisíc myšlenek, je rychlejší než závodní auta a má prakticky neomezenou kapacitu. Při poškození nějaké jeho části dokáže jiná část velmi rychle převzít funkci.

Mozek je neuroplastický, což znamená, že se neustále mění a přizpůsobuje či formuje okolí, podmínkám a požadavků, ve kterých žijeme. Změny v mozku můžeme sledovat i u lidí, kteří absolvovali psychoterapii rozhovorem, nebo u lidí, kteří žili v podnětném prostředí a rozvíjeli své dovednosti. Strukturu mozku ovlivňuje např. stresující prostředí, ve kterém žijeme, nebo laskavé prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. I v nepodnětném nebo stresujícím prostředí ale lidé dokáží rozvinout svůj potenciál, protože si najdou vlastní způsoby myšlení a učení se. Mozek se často prostě přizpůsobí daným podmínkám.

Pozorováním londýnských taxikářů a jejich mozku vědci zjistili, že taxikáři mají více šedé hmoty v zadním hipokampu, tedy měli větší paměťová centra než běžní řidiči. Čím déle někdo byl taxikářem, tím větší má hipokampus. Londýnští taxikáři musí před získáním licence umět zpaměti bludiště 25 tisíc ulic a atrakcí. Čím déle tuto profesi vykonávají tím více nových tras se učí a tím více nových nervových spojení vznikne právě v oblasti hipokampu. Tito taxikáři používají mozek odlišně než většina z nás, a jejich mozek se tomu přizpůsobí.

A to je princip neuroplasticity mozku v praxi. Mozek se přizpůsobuje novým podmínkám. Kdykoliv se učíme něco nového, vytváří se nová nervová spojení. Pamatování je udržování a zachování těchto spojení. Pokud si něco nedokážeme zapamatovat je to důsledek toho, že nové informace nedokážeme propojit s těmi starými a využít je v našem životě.

Díky plasticitě není naše učení a náš život neměnný, a je jen na nás, co budeme dělat, čemu se budeme věnovat, co se budeme učit a čeho budeme chtít dosáhnout. Náš mozek nám pomůže v jakékoliv situaci, protože se vždy dané situaci přizpůsobí. Díky své plasticitě má náš mozek neomezenou možnost neustále se něco učit bez ohledu na prostředí, věk, pohlaví nebo nějaká vnější omezení. Neuroplasticita umožňuje mozku měnit se podle toho, jak ho používáme.

Jak můžeme využít plasticitu mozku pro naše psychické zdraví? Pokud např. pochybujeme sami o sobě, neustále na tyto pochyby myslíme a zaobíráme se jimi v mysli, potom tyto myšlenky vytvořily v mozku pevná spojení. Tato spojení nemůžeme zrušit jen tak. Ale tím, že vytvoříme další nová spojení s pozitivní myšlenkou o sobě a začneme ho využívat a posilovat, to znamená budeme si ho říkat co nejčastěji, potom staré spojení s negativními myšlenkami ochabne a nebude prostě využíváno a možná ho i zapomeneme. 

To samé můžeme dělat se vzpomínkami. Pokud si chceme zachovat ty pozitivní, měli bychom je buď využívat v současném životě nebo se k nim v mysli často vracet. Tím opět vznikne pevné synaptické spojení v našem mozku, vytvoří se postupně dráha, kterou bude snazší využívat.

Ani terapie zohledňující přenos trápení mezi generacemi není všelékem pro všechny. Pro mě je inspirací, která nám může pomoci pochopit, proč se některé události opakují a také vědomí, že nemusíme opakovat chyby svých předků.

Důležitou myšlenkou trangenerační terapie je poznání, že v sobě můžeme nést problémy, které nám nepatří a naše fyzická těla vyjadřují to, co nelze slovy sdělit. To znamená, že např. trpíme nočními můrami, které se objevily v životě našich předků jako reality, ale my sami jsme je nezažily. Velká podobnost některých událostí, jako nechtěné těhotenství, násilí v rodině, ale i podobnost v prožívání sezonní deprese, která se objevuje v době výročí úmrtí či nějakého traumatu předešlých generací. Úmrtí blízkých a s ním nemožnost prožít truchlení má velký vliv na další generace. Truchlení může být velmi bolestné a často končí až v moment, kdy truchlící přijme separaci a začlení ji do své vlastní reality života.

Dalším generacím se do paměti ukládají i rodinná tajemství, která je pro ně nepochopitelně zneklidňují. Takoví lidé pak mohou cítit dluh či stud, kterého se chtějí zbavit, ale nechápou, kde se v nich bere.

V trangenerační terapii jde tedy o odtajnění takových tajemství, snaží se o prosvětlení temnot, které se odehrály kdysi dávno. A které nás zotročují i přesto, že jsou nevědomé.

Při vyjasnění vztahů a příběhů z rodinné historie může člověk pochopit, jak a proč je rodinnou historií zasažen a naprogramován a jak je tím zasažena jeho identita. Potom má větší možnost se od příběhů osamostatnit, najít smysl pro svou existenci a tím z něj i opadne tíha utrpení, které není jeho, ale patří do jeho historie. Trangenerační terapie napomáhá lidem najít své místo v rodině, mít zde svou roli a uvědomit si vlastní identitu.

Znát svou historii a minulost svého rodu je důležité pro to, abychom neopakovali chyby svých předků a nepředávali je dál dalším generacím.

Více se dozvíte v knize Sylvie Tenenbaum Deprese, odkaz předků.

….