V časech, kdy se z nás stanou pečující se mohou naše vztahy pozměnit, některé vztahy vzniknou, jiné se z našeho života vytratí. Doba dlouhodobé a náročné péče může způsobit i vztahovou vichřici, která prověří stabilitu na všech úrovních života.

Velmi záleží, jak se z nás pečující stali. Někdy je to ze dne na den, kdy se nám narodí dítě s postižením nebo dojde ke zranění či náhlé nemoci partnera. Jindy se péče postupně stává součástí našeho života, když blízcí ztrácí své životní síly a potřebují podporu.

Domácí péče a vztahy

Ať tak či onak, péče s sebou často přináší i změny v dynamice vtahů v rodině. A to je doprovázeno mnoha pocity. V praxi slýchám ženy, které pečují o své nemocné nebo zestárlé rodiče s láskou a trpělivostí. A ty samé ženy prožívají emoce vzteku, nepochopení, vyčerpání a pochybování o sobě a svých vztazích. Pečující zažívají mnohokrát pocit ztráty svých plánů a přání, kterých se vzdali, aby mohli péči o blízkého vykonávat. Proměňují se i vztahy s rodinou a přáteli. Smutek z těch mnoha změn a často i ztrát potřebuje pečující prožít a srovnat se s nimi. Není to snadné, protože sama péče o blízkého vyžaduje hodně sil a emocí.

Pomoc a podpora

Určitě má smysl terapeutická podpora odborníka, ale mohou být užiteční i přátelé, kteří nás vyslechnou a nabídnou svůj nestranný pohled a podporu v problematických vztazích. Pokud je toho příliš, nemá cenu otálet s vyhledáním pomoci.

Velmi inspirativní je pro mě v poslední době Brené Brown, která v knize Síla zranitelnosti vystihuje, proč jsme nejen ve vztazích zranitelní, a jak díky své zranitelnosti najít sílu ke změně a růstu. Zároveň potřebujeme podporu lidí, kteří nás mají rádi, protože pro mnoho z nás je osamocená cesta depresivní, nešťastná a smutná.

B. Brown píše: „Potřebujeme oporu. Potřebujeme lidi, kteří nás nechají zkoušet nové způsoby bytí, aniž by nás soudili. Potřebujeme ruku, která nám pomůže vstát, když nás v aréně někdo srazí na zem.“

Jak zvládnout péči, pokud jsem na ni sám?

Jak zvládat stres spojený s péčí?

Jak překonat úzkosti?

Jak žít se strachem ze smrti svého blízkého?

Jsou to skoro vždy těžká témata, na která neexistuje jednoznačná odpověď. Nicméně si společně s pečujícími uvědomujeme, že právě díky online kurzům, podpůrným skupinám a konzultacím je nám všem umožněno o tom mluvit a sdílet své zkušenosti. Nikam totiž nemusíme jezdit a zajišťovat tak péči v naší nepřítomnosti.

Proto vždy, když se mě někdo ptá na to, zda ty online konzultace mají nějaký smysl, tak mě napadne, že toho asi moc neví o pečujících a jejich potřebách. A nedivím se, je to skupina lidí, která je pro mnoho z nás prostě neviditelná. Zatím. Protože tyto příspěvky mají za cíl pečující a jejich život přiblížit těm, kterých se pečování zatím netýká i těm, které v budoucnu čeká a neví, na co se připravit.

Jak reagovat na vztek, vznětlivost a zlobu u člověka, který přichází o pohyblivost, zrak, sluch nebo o paměť?

S laskavostí, trpělivostí a neosobně.

Emoce, které většina z nás cítí při ztrátě něčeho tak zásadního jako je jeden z našich smyslů, jsou většinou silné. A je v takové situaci „normální“ být naštvaný, zoufalý nebo vznětlivý. Nic to neříká o charakteru člověka, je to jen emoce. Proto si to jako pečující neberme osobně. Většinou to není útok na nás nebo na naši péči, je to smutek či vztek ze ztráty, kterého jsme účastni, protože jsme nejblíže. Zůstat nad věcí, nebrat si to jako útok na nás a s laskavostí vyslechnout. Někdy je užitečné naslouchat a jindy nabízet praktická řešení. Ztrátu nevyřešíme, ani zcela nenahradíme, ale můžeme být podporou. Můžeme dokazovat svůj vztah právě tím, že emoční projevy nesoudíme, ale necháváme je proběhnout.

To ale neznamená, že se nás tyto projevy nedotýkají. Dotýkají se nás, a i my jako pečující je potřebujeme prožívat a rozumět jim. Proto jsou naše společná setkávání s pečujícími tak podpůrná. Víme, jaké to může být a občas potřebujeme být vyslyšeni a podpořeni.

Mnoho z nás, kdo trpí depresí je k novoročním plánům trochu skeptická, protože často začínáme s velkým očekáváním, změnami a obrovskou snahou a v moment, když se necítíme psychicky dobře, tak jdou všechny plány stranou, nedokážeme pokračovat, vynecháváme až to většinou zcela opustíme. No a to vede k prohloubení pocitu marnosti a zhoršení motivace k čemukoli. V únoru nebo v březnu jsme většinou frustrovaní a o cílech začneme uvažovat většinou na jaře nebo v létě.

Ať už si dáte jakýkoliv cíl, zkuste se zamyslet nad tím, jakou k němu máte motivaci. Proč o to usilujete? Je to kvůli vám a vašemu zdraví? Nebo kvůli rodině, partnerovi, financím nebo kariéře?

Zamyslete se nad tím, kdo vás bude podporovat ve vašem cíli a kdo naopak odrazovat. Je totiž dobré vědět, kde najít podporu a na koho se naopak neobracet s pomocí.

Každý cíl si rozdělte na časové úseky nebo menší cíle. Dělejte malé postupné změny, které vás nevyčerpají, nejsou příliš náročné, ale naopak jsou udržitelné svou nenáročností.

Pokrok měřte podle sebe, to znamená, nepoměřujte se s nikým jiným jen sám se sebou v čase.

V krizi si připomínejte, že nejde o dokonalost, ale o to, abyste udělali jakýkoliv pokrok.

A ještě jeden tip na závěr. Nečekejte, že budete motivováni neustále. Pravděpodobně víte, že motivace vám často chybí, proto některých cílů dosahujete obtížně. Proto na motivaci nečekejte, a začněte, i když se vám nechce. Protože motivace a chuť pokračovat přijde chvíli po začátku. Americká koučka Mel Robbins říká, že trvá přibližně 5 vteřin, než nás mozek zastaví pádnými argumenty, kdy začne vymýšlet důvody proč něco nedělat. To znamená, že pokud jste si naplánovali cvičit, udělejte to a příliš o tom nepřemýšlejte. Než totiž vymyslíte nějaké důvody, proč se vám nechce, budete už cvičit a po pár minutách přijde pocit, že se vám chce, že vás to baví. Trochu těžší je to v depresi, tam může pocit marnosti trvat delší dobu, ale když vydržíte, tak se tento pocit bude postupně zmenšovat, až se z nechuti stane neutrální pocit a z něho možná i dobrý pocit, že jste se něčemu věnovali.

Pohyb v přírodě je skvělou pomocí ve stresu a při úzkosti. Ulevuje od nich. Přirozeně tak vypneme sympatický vegetativní systém, který nás udržuje v napětí a díky němu jsme schopni boje nebo nějaké akce. Chůze, příroda, hluboký dech, zvláště výdech nás zklidňují. To samo o sobě je terapeutické, ale pravdou je, že váš problém to nevyřeší. Jedním z nejčastějších důvodů stresu je extrémně vysoká nebo náročná zátěž, ale i nedokončená práce, úkol, který postrkujeme před sebe a ještě jsme ho nedokončili. Anebo se také může jednat o událost, která nemá vyústění v dohledné době, která se táhne a řešení není jasně ohraničené.

Ať už je důvodem cokoli, pokud jsme v dlouhé stresové situaci a víme, že jen tak nepomine v dohledné době, potom je doslova nezbytné vypínat alespoň na chvíli stresovou reakci v těle např. hlubokým břišním dechem nebo cvičením, kdy se alespoň na kratší dobu pohybujeme blízko své maximální tepové frekvence, ideálně střídáme delší pomalý pohyb s kratším rychlým pohybem. Tím totiž zvyšujeme odolnost své psychiky a alespoň na chvíli se cítíme díky dopaminu, endorfinu a serotoninu dobře, stejně jako pohybem spálíme stresový hormon kortizol, který nás udržuje ve stresové reakci fyzicky.

Podobné účinky má také blízkost společně s fyzickým dotekem. Neztrácejte tedy kontakt, buďte se svými lidmi propojeni, komunikujte a sdílejte s nimi svoje trápení nebo obavy.

Většina těžkých situací pomine, dospěje ke svému vrcholu a potom se její intenzita snižuje. Některé situace nemají jednoznačné konkrétní řešení. Nemůžeme očekávat nějaký jasný zlom. Co ale máme, je možnost naší mysli a těla s takovou situací žít, aniž by nás devastovala psychicky nebo fyzicky. Prostě tím, že se naučíme stres v těle vypínat.

Mám ale aktuálně ve své praxi několik žen, které pečují o rodiče nebo nemocného partnera, a přesto prožívají advent spíše nadšeně. Ptáte se jako já, čím to je?

Zde je několik mých postřehů:

1. Mají okolo sebe rodinu nebo přátele, kteří jim pomáhají.
2. Umí si říct o pomoc.
3. Nemají perfekcionistické sklony.
4. Čistou a naklizenou domácnost nepovažují za součást Vánoc.
5. V adventní době se stýkají s přáteli o něco častěji než obvykle.
6. Jako dárek k Vánocům si přejí nemateriální dárky jako volný den pro sebe, wellness víkend s kamarádkou, výlet s manželem do hor.

Uvedené neberte jako fakt, ale jako výsledek mého terapeutického pozorování na omezeném vzorku pečujících (12 klientek).

Mně osobně to velmi inspirovalo k zamyšlení, jak můžeme prožívat klidný advent i za velmi náročných podmínek. Proto je čas s rodinou přednější než umytá okna a rozjímání nad knihou důležitější než mnoho dárků pod stromečkem. A nejde jen o to, že to předvánoční uklízení a pečení nikdo tolik nechce, jde o to, že sami sobě dopřejeme více klidu a vědomě se pro to rozhodneme. Vědomě a bez výčitek. Zvláště v době, kdy pečujeme na plný úvazek a máme rodinu, je zásadní připomínat si to důležité a hodnotné, co v životě chceme, oceňujeme a potřebujeme.

Krásný adventní čas Vám všem

A slovy mnoha lidí, o které pečujeme, je to varianta první volby. Velká část mých klientů chce svůj život prožít ve svém domově. Nechtějí se stěhovat, změnit své bydliště a s ním spojené známé prostředí, blízké i vzdálené vztahy, návyky, osobní věci a majetek. Z pohledu pečujících je přesunutí péče na nějakou instituci otázkou morální či mravní. Velmi často slýchám: „když se o nás otec staral, my se postaráme o něj“ nebo: „v LDNce by byla maminka nešťastná a její stav by se zhoršil, a to nemohu dopustit.“ Dnes se nebudu zamýšlet o tom, co vše domácí péče obnáší, ale jaké jsou výhody takové péče a proč je to pro mnohé jediná alternativa.

Slovy Jiřiny Šiklové je domov prostor, který k nám niterně náleží. Máme s ním spojeno mnoho vzpomínek, je to místo, kde se cítíme v bezpečí, místo, které nás formovalo, umožňovalo náš rozvoj, naše vztahy. Místo, které souvisí s naší identitou, kdy prostor domova k nám náleží a my náležíme k němu.

S domovem souvisí i sociální prostředí. Lidé, se kterými jsme v kontaktu, společenství, jehož jsme součástí, a které není složeno pouze z vrstevníků, ale je věkově různorodé, od malých vnoučat přes dospívající a mladé dospělé přes o generaci mladší lidí až k vrstevníkům. V takovém společenství sehráváme ještě mnoho rolí jako rodiče, prarodiče, sourozenci přátelé a sousedé.  A právě tyto role jsou v našich životech velmi důležité, protože pokud o ně přijdeme, potom nám zůstává pouze role seniora či pacienta, a to může významně ovlivnit vnímání našeho života jako smysluplného a celkově to ovlivní i perspektivu života.

Mnoho lidí se těší na roli prarodiče i praprarodiče, protože tak vnímají svůj život jako nadějný, smysluplný a svým způsobem i sebe jako nesmrtelného, protože náš odkaz zůstává v našich blízkých, dětech, vnoučatech a pravnoučatech. Každé setkání s nimi, úsměv, pohlazení, pochování či vyprávění z našeho života je důležité z hlediska zachování našich životních rolí, vnímání smyslu a naděje. Opuštění domova tedy často znamená nejen změnu prostoru a péče, ale především i ztrátu jistot domova, ve kterém sehrávám mnoho rolí a cítím se být sami sebou. Proto je opuštění domova často náročné až traumatické.

Rozhodování mezi péčí doma a péčí v pobytovém zařízení je náročné. Ideální a jednoznačné řešení pro všechny neexistuje.

Je dobré se dívat na péči v domácím prostředí reálně. Zvážit naše možnosti, potřeby a hodnoty. Hledat odpovědi na otázky: Jak péči doma zvládneme? Co to bude obnášet? Kdo nám může pomoci.? Čeho se budeme muset vzdát a co naopak získáme?

Pokud se právě rozhodujete, zda budete doma pečovat, tak jste pravděpodobně dostali základní informace od praktického lékaře nebo ošetřujícího lékaře a sociální pracovnice v nemocnici, pokud byl váš blízký hospitalizován. V tento moment jste možná zaskočení, co vše vás čeká, v jakém množství, délce či náročnosti. Ale to neznamená, že to nelze zvládnout, naučit se postupům ošetřování či podpory a najít si v pečování i to hezké. Nechci tím ale říct, že péče doma je snadná. Mnoho mých klientů, kteří pečují o své blízké doma rozhodně nejsou reklamou na pohodlný a snadný život. Dlouhodobě pečující se většinou na péči nedívají v horizontu několika let, spíš v horizontu dnů a týdnů. Já osobně doporučuji jako jednotku času pečujícího týden. Na začátku týdne si můžeme naplánovat aktivity okolo péče, aktivity pro rodinu a pro sebe samé. Zároveň se v horizontu týdne lépe plánuje i s ohledem na změnu zdravotního stavu našeho blízkého.

Abyste mohli pečovat dlouhodobě je pro vás užitečné plánovat na každý den krátký odpočinek a na každý víkend delší odpočinek. Energii totiž budete muset pravidelně doplňovat, to je předpoklad k tomu, abyste pečovat mohli dlouhodobě.

Připomínejte si, že pečovat o sebe a své psychické i fyzické zdraví není sobecké, ale je to potřebné, pokud chcete dlouhodobě pečovat o svého blízkého.                                                      

Hledat odpovědi na otázky: Jak péči doma zvládneme? Co to bude obnášet? Kdo nám může pomoci.? Čeho se budeme muset vzdát a co naopak získáme?

Pokud se právě rozhodujete, zda budete doma pečovat, tak jste pravděpodobně dostali základní informace od praktického lékaře nebo ošetřujícího lékaře a sociální pracovnice v nemocnici, pokud byl váš blízký hospitalizován. V tento moment jste možná zaskočení, co vše vás čeká, v jakém množství, délce či náročnosti. Ale to neznamená, že to nelze zvládnout, naučit se postupům ošetřování či podpory a najít si v pečování i to hezké. Nechci tím ale říct, že péče doma je snadná. Mnoho mých klientů, kteří pečují o své blízké doma rozhodně nejsou reklamou na pohodlný a snadný život.

Dlouhodobě pečující se většinou na péči nedívají v horizontu několika let, spíš v horizontu dnů a týdnů. Já osobně doporučuji jako jednotku času pečujícího týden. Na začátku týdne si můžeme naplánovat aktivity okolo péče, aktivity pro rodinu a pro sebe samé. Zároveň se v horizontu týdne lépe plánuje i s ohledem na změnu zdravotního stavu našeho blízkého.

Abyste mohli pečovat dlouhodobě v domácím je pro vás užitečné plánovat na každý den krátký odpočinek a na každý víkend delší odpočinek. Energii totiž budete muset pravidelně doplňovat, to je předpoklad k tomu, abyste mohli pečovat dlouhodobě.

Péči v domácím prostředí ovlivňují naše rodinné vztahy, komunikace mezi jednotlivými členy, rodinné návyky a rituály, věk jednotlivých členů, ale také finanční a bytová situace.

Při hledání pomoci v rodině musíme mít na paměti náročnost péče. Ta má svoje specifika, která musíme brát v úvahu. Péče je jiná u nemocného člověka pokročilého věku, u dítěte, jiná je u dospělého s onkologickým onemocněním a naprosto odlišně budeme pečovat o člověka s pokročilou demencí.

Když žádáme o pomoc s péčí členy rodiny, je vcelku užitečné si sepsat všechny úkony a činnosti, které děláme a seřadit je dle náročnosti psychické i fyzické. Dále sepsat všechny činnosti, které jsou s péčí spojeny vzdáleně, ale je nutné je udělat. A poslední jsou činnosti, které se týkají více potřeb jiných členů domácnosti, jako třeba pomoc s domácími úkoly u dětí nebo trávení času s vnoučaty.

Napište si tak činnosti do třech sloupců a u každé činnosti uveďte náročnost fyzickou a psychickou. Nejdříve hledejte v rodině pomoc s jednoduchými úkoly, které by podle vás mohli členové rodiny zvládnout. Pokud jste se netrefili a vybrali činnost, které se obávají, nabídněte činnost další.

Snažte se být při žádosti co možná nejvíce konkrétní. Protože věta : „Mohl bys mi dnes odpoledne pomoci s péčí o babičku“ , může znamenat cokoliv od předčítání knihy přes převlékání ložního prádla až po výpomoc s osobní hygienou, což někteří členové rodiny mohou cítit nad jejich síly. Proto detailně popište, co by vám pomohlo v péči. Např. Pomohl bys mi s vyluxováním v dědečkově pokoji? Mohl bys s babičkou sledovat její seriál a potom ji podat svačinu a zavolat mě, v případě potřeby? Nebo mohl bys otce doprovodit k lékaři? Mohla bys synovi pomoci s domácím úkolem?

Často předpokládáme odmítnutí, máme pocit, že druzí jsou zaneprázdnění a prosbu o pomoc ani nevyslovíme. Tím možná ochuzujeme sebe i naše blízké. Věřím, že se rodíme s přirozenou potřebou být užiteční a pomáhat. Tím, že tuto možnost už dopředu druhému odepřeme, bereme mu šanci na dobrý pocit z toho, že i jeho pomoc je důležitá, že i on je důležitým členem rodiny, se kterým počítáme a vážíme si jeho pomoci.

V praxi vidím mnoho rodin, které se na péči pravidelně domlouvají a hledají různé kompromisy. Často to znamená, že využívají i externí pomoci pečovatelské služby, osobní asistence nebo denních stacionářů, aby péče v domácím prostředí mohla být dlouhodobá. A to je většinou náš cíl. Nejen péči vydržet, ale žít tak, jako bychom měli pečovat mnoho let.

Pro pečující jsou tato slova spojena spíše se starostmi. Pokud pečujete o svého blízkého dlouhodobě, ať sami nebo s podporou rodiny, vždy je vaše volno vykoupeno volnem někoho jiného nebo vás dovolená stojí nejen úsilí, ale i finance za tzv. odlehčovací službu. To vše pravděpodobně oželíte, jen abyste mohli sami načerpat síly.

Za poslední tři roky jsem ve své praxi pracovala se 128 pečujícími. A tipněte si, kolik z nich jezdí alespoň jednou ročně na dovolenou. Tipněte si, na jak dlouhou dovolenou jezdí a kolik peněz vynaloží za péči o svého blízkého po dobu své nepřítomnosti. (Ano, dělám si statistiku, ale rozhodně to nechci generalizovat).

Ze 128 pečujících jezdí alespoň jednou za rok na dovolenou 26 pečujících. Průměrně jezdí na 7 dní, a průměrně zaplatí za péči ve své nepřítomnosti 10 000 Kč.

A co dělají o prázdninách ostatní pečující? Buď jedou na chatu či chalupu i se svým blízkým, o kterého pečují nebo zůstávají tam, kde žijí a pečují nepřetržitě.

Píšu to proto, že někdy vcelku přirozená věc jako dovolená je pro pečující z různých důvodů nedostupná. Někdy je to nedůvěra v péči ostatních členů či přátel, nedůvěra k externím poskytovatelům služeb nebo prostě nedostatek financí.

Proto je častým tématem mých skupin a kurzů pro pečující právě odpočinek, zachování vlastních sil a delegování činností či přijímání pomoci. Pokud jako pečující nemůžete na dovolenou, pak si ji dělejte každý den na pár minut nebo každý víkend na pár hodin. Nevyčerpejte své síly do dna, pokud vám chybí energie, nebudete ji moci dávat druhým a budete ohrožen vyhořením a depresí.